Dvacet čtyři hodin utrpení našeho Pána Ježíše Krista

24 hodin hořké Pašije našeho Pána Ježíše Krista Luisy Piccarreta, malé dcery Božské vůle

† Pátá hodina
Od 9 do 10 VEČER †

První hodina Ježíšova utrpení na hoře Olivetské

Příprava před každou hodinou

Příprava na tři hodiny utrpení Ježíše v zahradě Getsemanské

Můj bolestný Ježiši! Přitahován Tvou láskou, přicházím Ti doprovodit do zahrady Olivetské. Vím, že mě voláš, ale ptám se: Proč tyto návaly lásky? Zda je můj Ježíš, pronásledovaný svými nepřáteli, v takovém stavu utrpení, že si přejí mé společenství? Spěchám na křídlech lásky, ale třesu se, když vstupuju do zahrady Olivetské v tme noční. Stalo se chladno. Listy stromů tiše šumí, jako by šeptaly ve snu, oznamují smutek, žal a smrt pro člověka bolestného.

Hvězdy svým mírným zářím jsou zaměřeny na Ježíše, jakoby ho sledovaly pláčícíma očima. Jak je slzy pohnou k hlubokému soucitu, vyčítají mi za mou nevděčnost. Třesu se. V tme hledám dopřed a hledám Pána voláním: „Ježíši, kde jsi? Zda mě přitahuješ ke sobě a nedáš si mne vidět? Voláš mě a skrýváš se?" Ale žádný odzvuk neodpovídá na můj hlas, strach všude, hrůza a hluboké ticho. Poslouchám a slyším třesoucí dech - opravdu jsem našel Ježíše. Ale jak smutná změna! To již není Ježíš, jehož tvář zářila okouzlovou krásou při eucharistické večeři. Nyní je trápěn smrtelným žalem, který zkresluje přirozenou krásu jeho rysů. Rozhopčím se myslí na to, že už možná neuslyším jeho hlas. Tak jsem objal jeho nohy, stal se odvážnějším, objal ho, položil svou ruku na jeho čelo, aby jej držel vzpřímeně, a volám tiše: „Ježíši, Ježiši!" A On, dotčený mým hlasem, podívá se na mě a říká:

"Duše má, ty tu? Čekal jsem na tebe, protože žal, že všichni mě opouštějí sám, mi těžce tlačí.

Čekal jsem na tebe, aby jsi byl svědkem mých utrpení a abys s nami vypil kalich, který mi připravil můj nebeský Otec. Vypijeme ho spolu, ale nebude to kalich obnovení, ale neslýchané horkosti. Cítěl jsem potřebu milující duše, aby alespoň několik kapek z něj snípala, proto tě zavolal. Přijmi ho tedy a sdílěj se mnou moji smutek a dej mi jistotu, že mě neopustíš v této hodině opuštění." Takže, můj Ježíši, ponorený v žalu, pijeme spolu kalich tvých utrpení. Nikdy nebudeš od moje strany.

Zatím vstupuje Ježíš do agonie smrti a trpí mučení tak hrozivá, jaké nebylo nikdy viděno.

Ježíši, moje lásko! Řekni mi, proč jsi tak smutný, tak bolestný, sám v tomto zahradě a této noci? Vím, že je to poslední z tvého smrtelného života. Jen pár hodin, pak začne tvé Trpění. Myslela jsem, že zde potkám tvou matku, Magdalenu a věrné apoštoly. Namísto toho tě nacházím sama a v agonii, která vypadá jako krutý smrtelný boj bez tebe nechává umřít.

Můj největší dobrý a vše! Neodpovídáš mi nic? O mluv se mnou! ...Ale zdá se, že ti hlas selhává tak velká je tvá smutek; dokonce i tvé vidění, jinak plné světla, je tak smutné. Zdá se mi, že hledáš útěchu a pomoc. Tvůj bledý obličej, tvé rty, vyschlé ohněm lásky, tvůj třesoucí se tvar, tvé divoce bíhající srdce, které hledá duše, dávají ti výraz, že bys chtěl zemřít od okamžiku k okamžiku. Všechno mi říká, že jsi osamělý a touží po moji společnosti.

Nyní jsem blízko tebe, můj Ježíši. Ale mé srdce selhává, když tě vidím ležet na zemi. Beru tě do náručí a přitisknu tě k svému srdci. Chci sečíst všechny tvá utrpení, jedno po druhém, všechna trápení, která ti byla ublížena, abych ti mohl nabídnout útěchu a soucit ve jménu všech lidí. Ježíši! Když tě držu v náručí, tvé utrpení se zvyšují.

Cítím, že proud ohně cirkuluje v tvých žilách. Krv v nich vaří, zdá se, že chce prorazit žily a vytrysknout z nich. Řekni mi, moje milý, co ti je? Nevidím žádné biče, žádné trny, žádné hřeby, žádný kříž. A když položí hlavu na tvé Srdce, cítím trny, které ho probodávají a nemilosrdné biče, které nešetří žádnou část tvé božské osoby, ani vnitřní, ani vnější. Vidím tvá ruce stahované ještě konvulzivněji než hřeby mohly udělat. Řekni mi, moje sladký dobrý, kdo má takovou moc i uvnitř tebe, že tě nechává umřít tolikrát, kolik mučení dovoluje?

Nyní se mi zdá, že můj blahoslavený Ježíš otevřel své rty a mluvil ke mně slabým a mrtvým hlasem: "Dcero, chceš vědět, kdo mě mučí více než katové? A proč mi trápení, které na mne vykonávají, je téměř nic v porovnání s tím, co nyní trpím? Je to láska, věčná láska, která mě donucuje snést všechny bolesti až do kosti ve své celnosti, kterou katové na můj tělský obličej vykonávají pomalu a postupně. Ano, je to láska, která nad mnou vládne a v mně panuje. Láska se pro mě stává hřebem, láska se pro mě stává bičem, láska se pro mě stává trnovou korunou. Láska je pro mě vším, láska je mým věčným utrpením, zatímco to, co trpím v své lidské podstatě, je pouze dočasné. Dítě, vstup do mojeho Srdce, ztrat se ve mé Lásce. Pouze v ní pochopíš, co jsem pro tebe utrpěl a jak moc tě miloval. Takto se naučíš i ty mě milovat a trpět jenom pro lásku."

Můj Ježíši! Když mne zváš do svého srdce, abych viděl tvou lásku, přijdu. Ale co tam vidím? Zázraky lásky, které tě nekorunují trny z přírody, ale ohnivými trny; netrápí tvé milé tělo biči z provazů, ale ohnivými biči; neproniká ti do rukou a nohou hřeby ze železa, ale ohnivými hřeby. Vše je oheň. Proniká ti až k kostem tvých koster, proměňuje celou tvoji lidskou podstatu v oheň a způsobuje ti nepopisitelné a smrtelné utrpení ještě hořší než ty z Tvého Utrpení. V Tvém Krvi připravuje lázeň Lásky pro všechny duše, které chtějí očistit se od každé skvrny a získat právo být dětmi Lásky.

Ó lásko bez mezí! Cítím se přemožen v tvém obrovství. Uvědomuji si, že bych musel být celá láska, abych mohl vstoupit do tvé lásky a ji pochopit. Ale nejsem takový, můj Ježíši. Když mě přesto chceš mít u sebe, prosím tě, aby ses plnil ve mně úplnou láskou, aby korunoval mou hlavu i každý můj myšlenkový akt korunou lásky.

Udělej také, nekonečná Lásko, abych v sobě neměl nic, co by nebylo oživováno životem lásky. Prosím tě i o to, aby ses přibil moje ruce a nohy hřeby lásky, takže vše ve mně se stane láskou a usiluje o lásku; abych oblečený v lásce, vykrmovaný láskou, byl přibil k tobě láskou a aby nic uvnitř i venku mě neodvážilo od lásky.

Rozjímání a Cvičení

sv. otce Annibale Di Francia

V této hodině opuštěn svým Věčným Otcem trpěl Ježíš Kristus takový Hořící Oheň Lásky, že by mohl zničit všechny možné a představitelné hříchy, a zapálil svou Láskou všechna stvoření, i z miliónů a miliónů světů, a všechny ztracené duše pekla, kdyby nebyly věčně tvrdohlavé ve svém zlém. Vstupme do Ježíše, a po tom, co jsme pronikli do jeho celého vnitřku, do těch nejintimnějších vláken, do těch srdečních tlukotů ohně, do jeho inteligence, která byla jako zapálená, vezmeme tu Lásku a oblečme se jí uvnitř i venku s ohněm, který hořel Ježíše. Potom vyjdeme z něj a vylejme se do jeho vůle, tam najdeme všechna stvoření. Dejme každému z nich lásku Ježíšovu, dotkněte jejich srdcí a myslí touto Láskou a pokusíme se je úplně proměnit na Lásku. Potom s Tuhami, srdečními tlukoty, myšlenkami Ježíše utvořme Ježíše v každém stvoření srdce. A potom přivedeme k němu všechna stvoření, která mají Ježíše ve svém srdci, a postavíme je kolem něj, říkajíce mu: „Ó Ježíši, přinášíme ti všechny stvoření se všemi Ježíšovými v jejich srdcích, abys měl úlevu a útěchu.”

Nemáme žádný jiný způsob, jak dát úlevu tvé Lásce, než přinést každé stvoření do tvého srdce!” Tímto činem dáme Ježíši pravou úlevu, protože plameny, které hoří v něm, jsou takové, že neustále opakuje: „Hořím a nikdo nepřejímá mou Lásku. Ó prosím, dej mi úlevu, vezmi mou Lásku a dej mi lásku!”¹

Abychom se v všem podobali Ježíši, musíme se vrátit do sebe samých, aplikujíc tyto reflexe na sebe: ve všech našich činech můžeme říct, že mezi námi a Bohem probíhá neustálý proud Lásky? Naše život je neustálým proudem lásky, který přijímáme od Boha; když myslíme, teče proud lásky; když pracujeme, teče proud lásky. Slovo je láska, srdeční tlukot je láska; všecky dostáváme od Boha. Ale běží-li všechny tyto akce k Bohu s Láskou? Najde Ježíš v nás sladký očarování své Lásky tečoucí ke němu, takže zahnaný tímto očarováním nám přeteče ještě hojnějším proudem lásky?

Abychom se v všem podobali Ježíši, musíme se vrátit do sebe samých, aplikujíc tyto reflexe na sebe: ve všech našich činech můžeme říct, že mezi námi a Bohem probíhá neustálý proud Lásky? Naše život je neustálým proudem lásky, který přijímáme od Boha; když myslíme, teče proud lásky; když pracujeme, teče proud lásky. Slovo je láska, srdeční tlukot je láska; všecky dostáváme od Boha. Ale běží-li všechny tyto akce k Bohu s Láskou? Najde Ježíš v nás sladký očarování své Lásky tečoucí ke němu, takže zahnaný tímto očarováním nám přeteče ještě hojnějším proudem lásky?

Necháme-li se pracovat Božskými rukama, jako si to nechal udělat lidství Ježíše Krista? Musíme brát všecko, co se děje uvnitř nás, což není hříchem, jako Božské tvarování. Kdybychom tak neučinili, odepřeli bychom slávu Otci, nechal bychom utéct Boží život a ztratili bychom svatost. Všecko, co cítíme uvnitř sebe – Inspirace, umrtvování, Milosti – není nic jiného než tvarování lásky. A bereme-li ty věci tak, jak je chce Bůh? Dáváme Ježíši svobodu pracovat, nebo tím, že všecko bereme lidským způsobem a jako bezvýznamné, spíše odmítáme Božské tvarování, donucujíc ho složit ruce? Opouštíme-li se v jeho náručí tak, jako bychom byli mrtví, abychom přijali všechny rány, které Pán určil pro naši svatost?

Má lásko a všecko mé, nechať tvoje Láska mě zaplaví všude a spálí všecko, co není tvé. A nechť moje láska teče vždy k tobě, aby spalovala všecko, co by mohlo zarmoutit tvé srdce.

¹ Jak vznešený je myšlenka: Ježíš je tak zapálen láskou, že se stává v něm ohněm lásky, který ho přehání a spotřebovává. Teď hledá duše, které mu uleví od tohoto ohně, který jej tak trápí, tím, že pohlcují jeho plameny. Osvěžují ho sdílením uhliček lásky s ním. Jak pravdivé je to, že srdce Ježíšovo je keř, který hoří a není spotřebován. Keř samotný však je sbírka trnů, které hoří. Bože můj! Jestliže Ježíš tak horlivě touží být námi milován, jak snadné by bylo pro nás zapálit se jeho láskou, kdybychom aktivně usilovali o to umřít sobě!

Modlitba vděčnosti po každé svaté hodině na Olivové hoře

Oběť a vděčnost