Dvacet čtyři hodin utrpení našeho Pána Ježíše Krista

24 hodin hořké Pašije našeho Pána Ježíše Krista Luisy Piccarreta, malé dcery Božské vůle

† Druhá hodina
Od 18 do 19 †

Ježíš se loučí s matkou a vydává se do horního pokoje

Příprava před každou hodinou

Milý Ježíši! Jak jsem sdílel bolest Vašeho rozloučení a bolesti Vaší trápící matky, vidím, že jdeš tam, kam Vás volá vůle Otce. A přesto syn i matka jsou spojeni láskou, která je nedělitelnou. Takže, můj Ježíši, zanecháváš se v srdci své matky a Vaše milující matka zanechává sebe sama v Tobě.

Požehnávajíce si navzájem, Ty, Ježíši, objímáš svou Matku naposledy, dáváš jí odvahu pro hořkou utrpení, které ji čeká, dáš jí poslední rozloučení a odejdeš. Ale tvůj bledý obličej, tvé chvějící se rty, tvůj hlas potopený v bolesti, jako bys chtěl vyplakat při rozloučení, říkají mi, jak miluješ svou matku a jak utrpíš, že musíš ji opustit. Abys však splnil vůli Otce, podrobujete se této nejvyšší vůli, spojeni láskou, a tak uděláte odškodnění za ty, kteří nepečují o vůli Boží kvůli přílišné přirozenosti k příbuzným a přátelům, nebo protože nemohou ovládnout zákonité a svaté náklonnosti, když to musí. Protož odpovídají stupni svatosti, ke kterému je Bůh volá. Ježíši, jaký bolest ti duše nečiní, které odstraňují tvou lásku ze svých srdcí, aby se spokojily s láskou stvoření!

Má milost! Když jsem s Tebou vykupující, povol mi zůstat u Vaší Matky a utěšovat ji a podpírat jí, když odejdeš. Potom však urychlím své kroky, abych se k Tebě opět dostal. Ale ke svému velkému smutku musím vidět, že má matka třese strachem. Její bolest rozloučení je tak veliká, že jí hlas umírá na rtech a nemůže vyslovit slovo; téměř omdlévá a říká v přemáhající lásce: “Synku můj, požehnávám ti!” Jak bolestná oddělení, hořkost smrti! Opuštěná Královno Bolesti! Nech mě tě vztyčit, usušit tvé slzy a sdílet tvé hořké utrpení.

Mámo! Neopustím Tebe sama. Ach vezmi mě s sebou. Nauč mě v tomto bolestivém hodině, jak bránit a utěšovat Ježíše, jak se vykoupit, a zda bych měl položit svůj život na jeho obranu. Zůstanu klidný pod Tvojím ochranným pláštěm. Ale při pohledu od Tebe letím k Ježíši, přinesu Tvou lásku, Tvoje náklonnosti, Tvoji nežnosti, spojené s mými, k němu a vložím je do každé z jeho ran, do každé kapky jeho krve, do každého trápení a do každého urážení. Nežná láska jeho matky a dcery, kterou vidí ve všech svých utrpeních, utiší jeho bolest. Potom se schovám pod Tvojím ochranným pláštěm znovu a přinesu Ti nežnost jeho lásky, aby utěšila Tvůj srdce překonané bolesti. Mámo, mé srdce silně bíjí, chtěl bych jít k Ježíši. Když políbám Tvoje mateřské ruce, požehněj mi, jak jsme požehnal Ježíše a povol mi jít k němu.

Můj sladký Ježíši! Láska ukazuje mi cestu, kterou chodíš. Táhnu se k Tobě, když procházíš ulicemi Jeruzaléma s Tvými milovanými učedníky. Dívám se na Tebe a vidím, že jsi stále bledý, slyším Tvůj mírný hlas. Ale znějí tak smutně, že pronikají do srdcí Tvojích učedníků a oni jsou úplně rozrušení. "To je naposledy," říkáš, "že budu chodit touto cestou s vámi. Zítra mě tam povlekou vázaného se stovkami urážek." Ukazuješ na místa, kde budeš nejvíce týrán a mučen, a pokračuješ: "Slunce mého života zapadá jako slunce na obloze; zítra o tuto hodinu nebudu již. Ale jak slunce vychází, tak se budu vztyčovat znovu ve třetí den." Na toto prohlášení učedníci ještě smutněji a mlčí. Neví, co odpovědět. Ale Ty, můj Ježíši, přidáváš: "Odvážte se, nebuďte znechuceni! Neopustím vás, ale budu s vámi věčně. Ale je nutné, aby zemřel pro spásu vaší duše." Když tak mluvíš, můj Ježíši, jsi hluboce rozrušen. S chvílajícím hlasem pokračuješ v učení Tvojích učedníků. Předtím, než se uzavřeš do cenakula (horní místnost), podíváš se znovu na zapadající slunce. Tvůj život také končí. -

Nabízíš všechny své kroky těm, kteří jsou v večerních letech svého života a daruje jim milost domů jít s Tebou. Také se vykupujete za ty, kdož, navzdory trápěním a zklamáním života, tvrdohlavě odmítají vzdát se Ti. Potom necháš svůj pohled znovu bloudit kolem Jeruzaléma, místa Tvojích zázraků a místo Tvého milování. Ale Jeruzalem již připravuje kříž pro Tebe jako odmenu za všechny své dobroty, ostřívá hřeby k vykonání vraždy Boha. Zadrhneš se, tvůj srdce chce prasknout. Smutkuješ nad pádem města. Takto uděláš pokání za takové duše posvěcené Ti, které jsi si vybíral velkou péčí, aby z nich vytvořil zázraky své lásky, ale jsou nevděční natolik, že na Tvoji lásku nevrací a místo toho ti dávají nejhořší hořkost ochutnat.

Chci se vykoupit s Tobou, čímž ulevím trápení Tvého srdce. Sám vidím, že cítíš hrůzu při pohledu na Jeruzalem. Odvrátíš svůj pohled a vstoupíš do horní místnosti.

Má lásko! Přitlač mě k svému srdci, aby jeho hořkost se stala mou, a mohu ji nabídnout Otci spolu s Tebou. Ale Ty na mou duši pohledem milosti, vylej svou lásku do ní a dej mi své požehnání.

Reflections and Practices

od St. Fr. Annibale Di Francia

Ježíš okamžitě odchází od své Matky, i když jeho nejcitlivější srdce zažívá šok.

Jsme připraveni obětovat dokonce nejsprávnější a svaté náklonnosti, aby se splnila Boží vůle? (Zkoumeme si to zvlášť v případech oddělení od pocitu Božské přítomnosti nebo citlivého zbožnosti).

Ježíš neudělal své poslední kroky nadarmo. V nich slávil Otce a prosil o spásu duší. Musíme položit do svých kroků stejné úmysly, které Ježíš položil—tj., obětovat se pro slávu Otce a pro dobro duší. Musíme si také představit, že kládeme své kroky do těch Ježíše Krista; a jakže Ježíš Kristus je neudělal nadarmo, ale zahrnul v svých krocích všechny tvůrčí, opravoval za všechna jejich omylu, aby dal slávu dostačující Otci a Život všem omylům tvorstva, aby mohly chodit po cestě dobra—tak bychom měli udělat stejně, kládoucí své kroky do těch Ježíše Krista s jeho vlastními Úmysly.

Chodíme-li ulicemi skromně a složeně, aby jsme byli příkladem pro ostatní? Jakžto trpící Ježíš chodil, mluvil k apoštolům občas, hovoříc s nimi o své blížící se Pásce. Co říkáme ve svých rozhovorech? Když se naskytne příležitost, děláme-li Trpění Božského Vykupitele předmětem našich rozměn?

A viděti apoštoly smutné a ztracené, Milující Ježíš se snažil je utěšit. Kládáme-li do svých rozhovorů úmysl ulevovat Ježíši Kristu? Snažíme se je dělat v Božské Vůli, infundujíc ostatním Ducha Ježíše Krista? Ježíš jde do cenakula. Musíme uzavřít své myšlenky, náklonnosti, srdeční tlukoty, modlitby, činy, stravu a práci v Srdce Ježíše Krista při činění; a tak udělávajíce, našími činy nabývají Božského Postavení. Avšak protože je těžké stále držet toto Božské Postavení, neboť je obtížné pro duši spojovat své činy s ním neustále, může duše to kompenzovat postojem její dobré vůle a Ježíš bude velmi spokojený. Stane se strážcem každého jejích myšlenek, slov i srdečních tlukotů. Položí tyto činy jako průvod vnitřně a venku od sebe, dívaje na ně s velkou Láskou, jako plody dobré vůle tvorstva. Potom když duše spojená s ním činí své okamžité činy s Ježíšem, Dobrý Ježíš bude tak přitahován k té duši, že udělá to, co ona dělá společně s ní, proměňujíce práci tvorstva v Božskou Práci. Všecko je to důsledkem Boží Milosti, která všecky věci bere na zřetel a odměňuje všecko, dokonce i malý čin ve Vůli Boha, aby tvůrstvo nebylo o nic okradeno.

Ó můj Život a všechno moje, nechť tvé kroky vedou mé, a jakžto chodím po zemi, nechť jsou mé myšlenky v Nebe!

Oběť a Poděkování