Ráno, zatímco jsem se modlila, vzal mě Anděl do očistce. Když jsem procházela očistcem s Andělem, uviděla jsem skupinu biskupů. Byla to docela velká skupina. Všichni měli na sobě kněžské rituální oděvy, vypadali velmi smutně a natahovali ruce s otevřenými dlaněmi.
Přišli ke mně a řekli: „Všichni jsme biskupové. Můžete nám pomoci?“
Řekla jsem: „Wow, je vás to tolik!“
„Co jste udělali, že jste tu všichni?“ zeptala jsem se jich.
Řekli: „Valentino, byli jsme neposlušní. Nemluvili jsme s lidmi o přijímání svatého komuní na ruku. Neřekli jsme lidem, aby se ho nedotýkali. Náš Pán je tak svatý, že by se ho nikdo neměl dotýkat, nikdo by ho neměl přijímat na ruku. Nejste si toho hodni.“
„Měli jsme lidem říct pravdu, ale neudělali jsme to. Teď musíme zůstat zde a trpět, a musíme tu zůstat, dokud to na světě nezmění.“
„Až to změní a budou dovolovat přijímání svatého komuní pouze přímo na jazyk a nikdo se ho nebude smět dotýkat, tehdy budeme propuštěni. Do té doby musíme být zde.“
Teď jsem pochopila, proč byly jejich ruce neustále natažené s otevřenými dlaněmi. Je to součást jejich utrpení za to, že lidem dovolili přijímání komunie na ruku.
Včera ráno Pán Ježíš řekl: „Neexistuje na světě ani jeden církev, která by Mě neurážela. Každá církev Mě uráží.“